TRIP: Barokně industriální Labe

„Jak se Ti líbí chodit po světě? Není-li to lepší něco vidět než sedět doma a přitom přece dosti zkusit a nevidět nic?“ Tak se ptal Karel Hynek Mácha, magnus parens moderní české poezie, v dopise bratrovi Michalovi z října roku 1835. Otázka je zároveň i odpovědí. I dnes, kdy je život mnohem pohodlnější a příjemnější, je stále dobré "chodit po světě". Mácha nejčastěji chodíval na Kokořínsko. Právě na jeho okraji, v městečku Liběchov, začala moje procházka.

Liběchov, ač nadohled od Mělníka a blízko Praze, byl hranicí mezi českým a německým osídlením, takže za poslední války se tu dvakrát protočilo obyvatelstvo, to židovské zmizelo, což připomíná historický hraniční sloup. 

Mnohem šťastnější byla doba baroka, které se v Libochu nádherně vepsala do krajiny. Na kopci nad Labem stojí "kostelíček sv. Ducha", jak ho něžně nazývá spolek usilující o jeho záchranu. Spolu s 400 let starými viničními tratěmi, dnes bohužel částečně zpustlými, a sochou Krista tvoří nádhernou krajinnou kompozici. Když vylezu na kopec, ukáže se výhled na další dominantu zdejšího kraje, elektrárnu Mělník, což může někomu zhatit estetický zážitek. 

Mě coby technokratovi se ovšem tohle barokně industriální spojení líbí, byť je poněkud perverzní. Jezdím kvůli němu do Liběchova každý rok, ještě než naroste listí, abych si to mohl vyfotografovat. V malém městečku je toho mnohem více. Připomenu jen zámek, za poslední povodně zaplavený, doposud uzavřený, a kostel sv. Havla, s nádherným dynamickým průčelím. 

Zdá se, že Kristus u cesty pod tratěmi žehná k benzínce na protější straně, kde se scházejí o víkendech motorkáři. A že to věru potřebují. Za Liběchovem bikeři vjíždějí do zrádně se kroutících kokořínských údolí. Ti, kteří cestu přežijí, se setkají na další benzince za městem Dubá. K vidění bývají dva základní typy bikerů: mladí jezdci na vysokootáčkových strojích a starší fotříci s panděrem pod koženou bundou, kteří si na laciných čínských chopperech hrají na Hells Angels. Byl by Karel Hynek Mácha motorkář?


Z Liběchova jdu po pravém břehu Labe do Štětí. Mezinárodní cyklostezka Praha - Dresden vede po levém, takže je u řeky celkem malý provoz a potkávám jen rybáře. Ti si libují, jak se dřív smradlavé Labe za posledních dvacet let vyčistilo. "Kapři mají nádherné maso, protože je voda čistá a dno písčité. Žádné jedovaté bahno jako na rybníce, kapra z rybníka bych nežral". Hezkou procházku polními cestami a pobřežními stezkami neruší ani elektrárna, jen občas vykoukne zpoza zeleně. Podél Labe lze na kole dojet až do Hamburku a český úsek je díky členitému labskému kaňonu zdaleka nejzajímavější. Existují ovšem ještě příjemnější způsoby, jak cestovat po Labi. Třeba pozorovat krajinu z jedoucího vlaku a popíjet u toho espresso, nebo z lodě...

Cyklostezky těží ze starých říčních cest, vedoucích po obou březích, po kterých dřív kráčela volská spřežení, táhnoucí lodě. Na cyklisty se nabalily sezónní hospody, okolí řeky tím velmi ožilo. Ve Štětí a jiných městech vznikly u Labe parky se sportovišti, kde se hezky tráví čas. V Štětí mají i oficiální přístav. Patří místním papírnám, obrovské fabrice, větší než samotné město. 

Žádný provoz jsem tam neviděl a určitě to nebylo tím, že byla sobota. Papírny spotřebovávají obrovské množství dřeva, dřív se plavilo po vodě, to se asi děje i dnes, ale ne tolik. Pro současný průmysl, tepající v rytmu "just in time", je vodní doprava mnohdy nevyzpytatelná a pomalá.
Za mělnickým soutokem s Vltavou se Labe stává velkou řekou, na jezech a slepých ramenech se ještě rozlévá do šíře. Za Štětím už není krajinnou dominantou mělnická elektrárna, ale starý dobrý Říp, jehož siluetu zastiňují chmelnice. Krajina mlékem a pivem oplývající...

Pole jsou oseta, trávníky zastřižené, domy omítnuté (většinou), dětská hřiště a lavičky v obcích renovovány, stejně tak vozovky a chodníky. Čtvrtstoletí demokracie a kapitalismu udělalo z Čech kvetoucí zahradu. Bez legrace.