TRIP: Venezia città aperta (ancora)

Takže po zprávách italských médiií o tom, že Benátky kolabují a proto se omezí vstup turistům, jsem se vydal na místo, abych viděl status quo (viz předchozí příspěvek). A jak se dalo očekávat, zatím se nic nezměnilo a šest let starý text je ve své podstatě stále aktuální. Benátky jsou sice zaplavené turisty, ovšem nijak víc než v minulých létech. Jedinou (a pozitivní) změnou je omezení plavby gigantických turistických lodí kanálem Giudecca, které městu velmi pomohlo. Pár aktuálních fotografií (25.7.2016) z "urbs picta":

Photo of the Week:

Alpy, cestou do Itálie

URBANISMUS: Přecpané Benátky

Itálie coby nejpopulárnější turistická destinace na světě řeší palčivý problém - turistů přijíždí tolik, že se do nejoblíbenějších měst a míst, jako jsou třeba Benátky, Florencie a Capri, nevejdou, o likvidačním vlivu na místní komunity nemluvě. Proto se uvažuje, že se restriktivně omezí počet návštěvníků. Už před léty padly návrhy, že by se například za vstup do Benátek platilo, protože 25 miliónů návštěvníků za rok je podle benátského starosty Luigiho Brugnara na tak malé město příliš. Vytahuji z archivu článek, který se tématem umírajících Benátek zabývá:

Benátky zachrání Mojžíš

Nejhezčí město na světě má vážné potíže. Stoupající hladina vody mu hrozí potopením, hordy turistů zase zaplavují veřejný prostor a dusí normální život. S Benátkami to jde už od časů renesance z kopce. Teď rychleji než kdykoli předtím.

Náměstí svatého Marka není místem, které si může člověk v klidu užít. Přes hustý nehybný dav, obléhající baziliku svatého Marka, se nedá téměř projít. Na prohlídku Dóžecího paláce nebo kampanily se čeká v dlouhých frontách. Do toho prodavači cetek. Okolní calle jsou taky ucpané. Vedení města má záplavy turistů dost a hledá způsob, jak ji radikálně omezit. Vadí jim především hordy jednodenních návštěvníků, kteří se potěší krásami Benátek, sní svačinu na lavičce před kostelem a zůstanou po nich jen odpadky.

„Benátčané už nemohou déle tolerovat následky masového turismu, zašli jsme na samou mez,“ varuje Enrico Mingardi z vedení města v deníku La Nuova Venezia. Proto radnice plánuje, že do města pustí jenom turisty s rezervací v hotelu nebo muzeu. Ostatní se do Benátek nedostanou buď vůbec, nebo po zaplacení poplatku. Jak to přesně bude, se ovšem ještě neví.

Zakázat nesolventním lidem vstup na veřejné místo je ve své podstatě sporné a nedemokratické. Diskriminační systém dvojích cen funguje v Benátkách už dnes. Turisté platí za jízdu vodním autobusem vaporetti 6,50 eur, místní 1,10 eur. Masový turismus mění Benátky na muzeum pod širým nebem, „tematický architektonický park“. S tím se něco dělat musí. Ještě v roce 1951 žilo v historickém centru 174 000 obyvatel. Letos jejich počet klesl na třetinu – pod 60 000. To se považuje za kritickou hranici mezi živým funkčním městem a skanzenem.

Turistický průmysl pozměnil infrastrukturu města, zvedl ceny. Místo bytů jsou apartmány a penziony, místo levných a dobrých trattorií restaurace s mizerným jídlem pro turisty. Zmizely malé obchody a služby. Zato se objevily luxusní značkové butiky. V úzké uličce u náměstí sv. Marka dokonce otevřeli showroom Ferrari. V městě bez aut, kde všichni chodí pěšky, to působí trochu jako vtip.

I rychlí, několikahodinoví turisté si musejí všimnout, že něco není v pořádku. Na šňůrách mezi domy ještě visí prádlo a na kanálech parkují malé lodě, které tu slouží místo aut. Místní se však jako ohrožený druh vyskytují ve veřejném prostoru spíš sporadicky. Každý den přijíždí do města víc turistů, než kolik má historické centrum obyvatel. Benátčané se stěhují na pevninu do Mestre, protože si už nemohou dovolit ve svém ostrovním městě žít.

Jako by se Benátky rozpadly na dvě zóny, dvě města. Centrálními Benátkami mezi nádražím Santa Lucia, mostem Rialto a náměstím svatého Marka se táhnou davy turistů s fotoaparáty. Každé přiblížení k Dóžecímu paláci se pozná na zvyšujících se cenách. Za rok tudy projde 12 milionů lidí. Druhou zónou je benátská periferie na okraji města u laguny. Liduprázdné tiché ulice a malá náměstí vypadají jako po morové epidemii.

Turisté město mění, za jeho úpadek však úplně nemohou. Začal už před půl tisíciletím, když Portugalci objevili nové námořní cesty a připravili Benátskou republiku o monopol na obchod s východem. Napoleonův vpád do Itálie v roce 1796 ukončil o rok později tisíciletou existenci nezávislého městského státu. Historie udělala z Benátek konzervu.

Izolované ostrovní město mělo strategicky výhodnou polohu, nedalo se ve středověku prakticky dobýt. Limitovaný půdorys se ovšem později stal překážkou dalšího rozvoje. Nebylo kde stavět, kam expandovat, žádné volné parcely „za hradbami“ tady nejsou. Architektonický vývoj Benátek skončil s barokem. Od té doby je město kompletní, hotové. A co je hotové, dovršené, je svým způsobem mrtvé. Renesance, která se nejvíc vtiskla do tváře města, proběhla už před pěti sty lety.

Můžeme stát na piazzetě u kanálu ve stínu okřídleného benátského lva, a žasnout nad rafinovanou kamennou fasádou Dóžecího paláce. Nebo obdivovat siluetu ostrova San Giorgio Maggiore či kopule kostela Santa Maria della Salute za vodami. Krásnější město lidstvo nepostavilo. Zároveň ale cítíme, že vylidněné Benátky se stávají něčím na způsob luxusní historické kulisy, přestávají být autentickým živým městem.

Vedle nadbytku turistů trpí Benátky nadbytkem vody. Město přežije, jen když zreguluje obojí. Historik Peter Ackroyd upozorňuje na mnohoznačný význam vody pro město. Voda Benátky izolovala, chránila, posilovala pocit nezávislosti na zbytku Itálie. V podobě acqua alta neboli velké vody zase ohrožovala a ničila. Proměnlivý, nevyzpytatelný živel utváří tekutou identitu města, pocit nejistoty, jeho křehký a nerigidní charakter.

Statistiky ukazují, že acqua alta je v posledních desetiletích mnohonásobně častějším jevem než dřív. V letech 1870 až 1959 byly Benátky zaplaveny patnácti povodněmi s výškou vody 120 centimentrů nad normální stav hladiny v laguně. Od roku 1960 do roku 2009 to bylo už 67 povodní. Přílivová vlna nad 120 centimetrů zaplaví přes třetinu plochy Benátek. V mokrých letech bývají níže položené části pod vodou až dvě stě dnů v roce. Zaplavené náměstí svatého Marka vypadá fotogenicky, turisté v igelitových návlecích na nohou komicky, ale obyvatelům poškozuje voda domy a samozřejmě komplikuje každodenní život.

Za dramaticky rostoucí frekvenci povodní mohou lidé. Oteplování zvyšuje hladinu moře, zásahy do křehkého ekosystému benátské laguny zase snížily schopnost absorbovat přílivovou vlnu. Průmyslové podniky v okolí laguny odčerpávaly spodní vodu pomocí artézských studní, což vedlo k sesedání dna laguny a potápění Benátek. Pocit nejistoty se změnil na pocit ohrožení.

Benátky má zachránit projekt Modulo Sperimentale Elettromeccanico, zkráceně MOSE, což italsky znamená Mojžíš. Biblický prorok převedl svůj lid suchou nohou přes Rudé moře, které se s boží pomocí rozestoupilo. Teď budou hrát roli Boha moderní technologie. Benátskou lagunu oddělí od Jaderského moře celkem sedmdesát osm mobilních bariér. Když se jeho hladina nebezpečně zvedne, bariéry se nafouknou vzduchem, zvednou se ze dna a vytvoří přehradu. Projekt za tři miliardy eur bude hotový za dva roky.

Kritici namítají, že MOSE zasáhne do už tak poškozeného ekosystému laguny. Nabízejí alternativní řešení. Do akviferu (velkého podzemního prostoru nasakujícího vodu) pod Benátkami by se znovu „nacpala“ voda nebo jiný materiál, a tak by se město fyzicky zvedlo. V podstatě by šlo o reverzní proces odčerpávání spodní vody v minulosti, který vedl k poklesu města o 20 centimetrů. V každém případě musí člověk opravit, co sám poškodil. Na pomoc boží se už dnes nedá spoléhat.
Günter Bartoš 2010

Photo of the Week:

Roma, Via dei Fori Imperiali

ARCH: Ostravská industrie

Cesta Ostravou je jako industriální safari do poloviny 20. století. Horizont lemují bizarní konstrukce starých železárenských pecí, nyní už vyhaslých, a po celém městě jsou rozesety těžní věže hlubinných dolů, kterých tu byly desítky. Na konečné trolejbusové linky 104 stojí Důl Michal z roku 1843. Ještě v roce 1993 v něm fárali horníci. Pak přišlo to, co v průmyslových aglomeracích západní Evropy zažili už před desetiletími. Důl se jako vytěžený a neefektivní po 150 letech zavřel. Úplný konec to však nebyl. Staré technické dílo „povýšilo“ na národní kulturní památku, do jejíž sanace už natekly desítky milionů korun.

Správní budovu Dolu Michal postavil významný architekt František Fiala, žák Otty Wagnera, ve stylu průmyslové secese v letech 1912 až 1915. Režné neomítnuté zdivo, pro svou trvanlivost a funkčnost charakteristický prvek průmyslové architektury, doplňují zdobné prvky v podobě ornamentů a kování. Dodnes se dochovaly původní a funkční technologie od firmy Siemens-Schuckert z roku 1912, elektrický těžní stroj a pístový kompresor, které působením času a pro jejich estetické kvality v současnosti vnímáme víc jako artefakty než jako obyčejné stroje. 

„Zdař Bůh!“ S brýlemi a dlouhými vlasy vypadá Alexandr Zaspal z Národního památkového ústavu spíš jako bohém než horník. Coby správce Dolu Michal však používá tradiční hornický pozdrav a z titulu své funkce se stará o udržení historického odkazu dalším generacím. „Zachováváme hornickou identitu Ostravy.“ Po ukončení těžby byl důl ponechán prakticky ve stavu, v jakém ho opustila poslední směna. V šatně visí na řetízcích hornické fáračky (pracovní oděv) jako zapomenutí oběšenci, nápis křídou na tabuli u kantýny zase upozorňuje, že dnes je gulášová polévka. Na nočních prohlídkách návštěvníci fasují „horníkovy oči“ – původní elektrické svítilny. Syrové prostředí starého dolu je natolik atraktivní, že kromě obvyklého muzeálního a kulturního provozu si ho pronajímají fi rmy pro své akce a konají se tady svatby a módní přehlídky. „Industriál začíná být žádaný. Každý rok přicházejí desítky tisíc lidí, návštěvnost stále stoupá.“

Uhlí Ostravu udělalo, bylo zdrojem jejího bohatství. Ale při jeho dobývaní často umírali lidé. A celý region je ekologicky těžce poškozený. „ Fedrovalo se. Muselo se fedrovat!“ vzpomínají horníci na staré časy. Přes útlum těžkého průmyslu zůstává Ostrava ryzím industriálním městem. Staré průmyslové dědictví využil ambiciózní projekt přestavby Dolní oblasti Vítkovic, kde vznikla prohlídková trasa a koncertní sál v plynojemu. 

Ale osobitou koksovnu Karolinu ve středu města si ostravští před lety zbourali. Místo ní stojí olbřímí nákupní centrum, přezdívané Fukušima, jež vysálo lidi a obchod z ostravských ulic. „Zbourali to ukvapeně,“ říká památkář Zaspal. „Politici nebyli odhodláni využít potenciál, který prostor nabízel.“ Jako hlavní důvod se uváděla kontaminace nebezpečnými látkami.

Ostrava: Day Dog Afternoon