PSYCHO: Psychospirituální krize

Na DVTV je rozhovor se zakladatelem transpersonálního hnutí Prof. Stanislavem Grofem, kde se rovněž mluví o psychospirituální krizi. Vytahuji z archivu článek, který jsem na tohle téma napsal před mnoha, mnoha léty (publikováno v Psychologie Dnes 2002):

Nemoc nebo duchovní krize? 

Tradiční přístup k psychickým potížím využívá psychopatologickou terminologii: symptomy, onemocnění, diagnóza. Není však v některých případech možné a výhodnější hovořit o psychospirituální krizi namísto schizofrenie či psychózy?

Zvládat nároky života není pro Marii Štěpánovou (jméno je změněno) v posledních sedmi letech jednoduché. Po porodu syna se musela začít vyrovnávat s jevy, o jejichž existenci neměla dříve ani ponětí. Vše začalo občasnou ztrátou kontroly nad vlastním tělem, vibracemi, nevolnostmi a pocity stoupání energie po páteři. Po třech letech se symptomy začaly stupňovat. K neobvyklým tělesným pocitům se připojily automatické pohyby, připomínající dramatický tanec nebo jógové cviky, a "spontánní příliv informací do hlavy".


Nápor podivných události byl tak velký, že musela opustit své prestižní a lukrativní zaměstnání, a byla dvakrát hospitalizována na uzavřeném psychiatrickém oddělení. Z hlediska tradiční psychiatrie se podobnými symptomy projevuje psychóza nebo schizofrenie. Na pobyt v léčebně vzpomíná Štěpánová jako na nejhorší období svého života. 

Nové terapeutické metody, které se v posledních létech prosazují v zahraničí, umožňují citlivější přístup. Lidé s podobnými příznaky bývají označováni za pacienty v psychospirituální krizi. Komplikovanou fázi duchovního vývoje mají možnost prožít v lepším prostředí, než je psychiatrická léčebna. Marie má ale smůlu. Žije v Čechách. 

Psychiatrie objevuje duši

Česká psychiatrie je k projevům změněného stavu vědomí tradičně skeptická. Bývají považovány za psychózy, které je třeba "zaléčit". Pacienti dostanou společensky degradující nálepku psychotik nebo schizofrenik, i když jimi být nemusí. V minulosti to poškodilo hodně lidí. Stejný postoj převládal dřív i na Západě. Pod vlivem Jungovy analytické psychologie, východních náboženství a zážitků vyvolaných psychedeliky došlo v šedesátých letech k rehabilitaci spirituality a mystických fenoménů. Ty jsou rozumem nepochopitelné a nevysvětlitelné, mají ale jednu nedostižnou přednost. Dokáží dát lidskému životu smysl. Transpersonálně orientovaní psychologové a psychiatři z Kalifornie, jako Grof, Maslow a Perry, prosadili znovuobjevení duše legislativně. Podle amerického diagnostického manuálu musí nyní každý psychiatr zkoumat, jestli jeho pacient neprochází psychospirituální krizí (psychospiritual emergency). 

Utrpení může mít smysl

Podle psychologa Tomáše Zudy se pacienti v duchovní krizi liší bezproblémovým fungováním a vztahy před krizí, absencí fyziologických poruch a hlavně jiným průběhem krize. "Nejsou tak zahlceni svými symptomy jako schizofrenní pacienti, uvědomují si, co se děje. Na rozdíl od nich obvykle komunikují a spolupracují s okolím, často i během dramatických zážitků. Netrpí paranoidními představami, nezapojují do své hry ostatní lidi." 

Největší rozdíl je v postoji k prožívanému utrpení. U schizofrenie člověk obvykle nechápe smysl svých potíží a může z nich obviňovat někoho jiného, pacient v duchovní krizi obvykle nahlíží na bolestivý proces jako smysluplný a léčivý již v jeho průběhu. Perspektiva duchovní přeměny může být přitom v rozporu s jeho vnímáním světa.

"V mém případě nejde o žádnou dobrovolnou duchovní cestu, já se do těchto sfér spíše propadla a mám z toho obrovskou hromadu problémů," říká Štěpánová, která se dříve považovala za "ateistku s materialistickým a mechanistickým myšlením". Dnes je ji bližší idealismus a mystika. 

Náboženský obsah vizí není určujícím kritériem. "Příznaky s religiózním charakterem může mít i člověk se schizofrenií," upozorňuje psycholog Michael Vančura. Zásadní rozdíly jsou v době trvání. Psychózy typu schizofrenie a schizoafektivní poruchy trvají dlouho a jsou chronické, psychotické stavy v případě psychospirituální krize probíhají bouřlivě a mají dobrou prognózu.

Obvyklými spouštěči bývají vyhrocené životní události, které člověk nedokáže unést, psychedelika a duchovní aktivity. Psychospirituální krizi může vyvolat i porod. Rodička se "prodýchá" do změněného stavu vědomí a najednou je toho trochu moc. To se stává výjimečně. Probuzení nevědomých obsahů lidské psychiky drogami a nezvládnutou duchovní praxí vzácné není.

"Lidé touží po mystických zážitcích, platí si drahé kurzy nebo drogy, dělají proto psí kusy," konstatuje pobaveně Marie Štěpánová. "Přitom na psychiatrii je plno pacientů s mystickými zkušenostmi, kterých by se rádi zbavili." Ví o čem hovoří, vyzkoušela všechno možné. Získala mnoho nových vědomostí a zkušeností, ale také prožila hodně zoufalství a nedorozumění. "Nejspíš se mi díky tomu podařilo dvakrát skončit v léčebně." 

Limity racionální kultury

Od osvícenství je evropská kultura orientovaná výhradně na rozumový přístup ke světu. Iracionální kulturní a sociální jevy - náboženství, mysticismus, rituály, byly vytěsněné z každodenního života nebo degradovaly - turistika místo poutě, totalitní politická hnutí místo náboženství (fašismus, komunismus), masová popkultura a sport se svými idoly.

K vítězství rozumu ale nedošlo. Bez ohledu na vědecký pokrok se lidem stále dějí "divné věci", jako šamanům, jogínům a svatým v předtechnických civilizacích. Západ však ztratil schopnost s nimi pracovat. Pokud se člověku přihodí mystický stav, obvykle neví, co s tím, a snadno se začne považovat za blázna. Michael Vančura před ukvapenými soudy varuje. "I normální člověk může mít nenormální zážitky. Záleží, z jakého úhlu se na to díváme."

V časopise Vokno 2000 jsou popsány problémy filozofa Egona Bondyho, který také "nevěděl co s tím". "Někdy v březnu či dubnu 1953, když se tramvají vracel z Vandal baru, začal Bondy cítit, jak mu páteří začalo stoupat něco jako žhavý sloupec rtuti. Když to dosáhlo krční páteře, začal své okolí vnímat, jakoby bylo transparentní. Trvalo to celou cestu na Pankrác a Bondy se značně vylekal - bál se, že u něho propukla obávaná schizofrenie. V příštích dne se to ještě několikrát opakovalo." Egon Bondy se obrátil na známého mystika Františka Drtikola a ten mu vysvětlil, že došlo k fenoménu, který mystici a jogíni nazývají probuzení hadí síly. Poradil mu, aby to nechal být. 

Zkuste to jinak

Většina klinických psychiatrů a psychologů na jiné vnímání světa nerada slyší, nabourává to jejich systém uvažování. Používané termíny, jako formální poruchy myšlení, bludy, halucinace, jednoznačně referují o chorobnosti příznaků. Transpersonální psychoterapeuti ve své terminologii zase používají jazyk mystiky různého původu, který není exaktní. Podle psychiatra Jiřího Horáčka nemají jasně stanovená diagnostická kriteria pro určení hranice mezi psychospirituální krizí a psychózou. "Jazyky klasické univerzitní psychiatrie a transpersonální psychiatrie jsou značně odlišné, v posledních deseti letech jsme ale svědky jejich sbližování."

Za dalších deset let by se kromě jazyka mohly sblížit také názory na optimální vedení léčby. Nepřekvapí, že klinická psychiatrie upřednostňuje léky - neuroleptiky se co nejrychleji potlačí psychotické příznaky, jejich odeznění je hlavním cílem léčby. S nevědomými psychickými obsahy, které se vynořily v době krize, se většinou dále nepracuje. 

Nové terapeutické postupy používají psychofarmaka v léčbě psychospirituálních krizí pouze v nevyhnutelných případech, psychotické stavy se nechávají vyhasnout přirozeně. Hlavní práce spočívá v nalezení pozitivního rámce pro to, co se člověku děje, v zařazení nové zkušenosti do kontextu vlastního psychického nebo duchovního vývoje. Oba přístupy mají své výhody a rizika.

"Psychiatři jsou vedeni k nejefektivnějšímu snížení utrpení pacientů a k tomu jsou léky dobré," vysvětluje Vančura. "Způsobují ale vedlejší účinky a u indikovaných lidí zarazí proces, který by pod dobrým vedením sám vedl k uzdravení." Při zpětném pohledu potom zůstává nemoc traumatizujícím zážitkem, který pro člověka nemá žádný smysl. Na druhou stranu zase může jemná terapeutická práce s využitím krize jako příležitosti selhat u pravých psychóz. "Když se nezačnou včas léčit, mohou přejít do chorobného stavu. Nejlépe je spojit oba přístupy," dodává Horáček.

Obliba psychofarmak nestojí jenom na jejich účinnosti. Lékař může být k nasazení psychofarmak motivován jinými důvody, než je starost o blaho pacienta. Farmaceutický průmysl poskytuje různé výhody, dokáže ovlivnit výzkum léčebných strategií. "Celá medicína je dnes o penězích a psychoterapie dvojnásob," říká bez obalu Jiří Horáček. "Nové léky jsou značně drahé. I nejdražší psychofarmaka jsou ale levnější než dlouhodobá psychoterapie." Kalifornská transpersonální lobby není také žádná charita, i v jejím případě jde o peníze. 

Možnosti tu nejsou

Nový trend může být pro pacienty přínosný. Otevírá jinou možnost, než jsou léky a pobyt na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny. Ve specializovaném zařízení mohou projít pod dohledem celým procesem. V Čechách nic takového možné není. Psychiatrické léčebny nemají na intenzivní péči kapacity. Pražský RIAPS je orientován na obecnou krizovou intervenci, pojišťovnou vymezená týdenní hospitalizace nestačí. V polovině devadesátých let se nadace Pomoc v nouzi pokoušela vytvořit alternativní pobytové zařízení po vzoru americké podpůrné sítě SEN. Nedostatek peněz a lidí projekt zastavil. Přesto Michael Vančura, který zakládal RIAPS i Pomoc v nouzi, stále vidí možnou cestu ve vzniku alternativního zařízení a jeho pozdějšího začlenění do stávajícího systému, jak se to podařilo v Americe.

Podle Jiřího Horáčka by se měl problém rozšířit na další skupiny pacientů. "Kontakt s transcendentnem a extatické náboženské stavy se týkají rovněž psychóz a schizofrenie. Také tito lidé mají obrovskou potřebu nějakým způsobem svoji zkušenost integrovat. Potřeba duchovní péče je obrovská."

Péči o duši mají v popisu práce i jiné instituce. Sekty a pochybní duchovní vůdci jsou nebezpeční, od tradičních církví se toho zase moc očekávat nedá. Vstřícným postojem k mystikům, hovořících s Bohem vlastním nekodifikovaným jazykem, nikdy neoplývaly. "Jednou z hlavních funkcí formalizovaného náboženství je chránit lidi před přímým prožitkem Boha," napsal Carl G. Jung. Biblická tradice vyjadřuje přímé setkání s Bohem symbolem hořícího keře. V evangeliu podle svatého Tomáše říká Ježíš: "Kdokoliv je mi na blízku, je na blízku ohni." Pro oslepené a popálené mystiky je na varování pozdě, bezpečná kostelní zbožnost pro ně nemá žádný význam.

Günter Bartoš (2002)