ARCH: Napoli Toledo - nejkrásnější stanice metra na světě

Metropole Kampánie a vlastně i celé jižní Itálie Neapol leží na úpatí Vesuvu. Okolní terén je zbrázděn starými sopečnými kalderami, některé zasahují až do moře. Neklidné geologické podloží hrozí katastrofou, může nastat kdykoliv. Obyvatelé Neapole žijí s vědomím, že jednoho, asi nepříliš vzdáleného dne, bude jejich město zničeno, což se mimo jiné projevuje ve vlažnější péči o veřejný prostor a hmotné statky. 

S pocitem očekávané zkázy bojují nové veřejné stavby. Podle návrhu francouzského architekta Dominiquea Perraulta prošla rozsáhlou rekonstrukcí Piazza Garibaldi u hlavního nádraží. Čtrnáct stanic neapolského metra bylo zase transformováno na "umělecké stanice", aby se staly pro veřejnost atraktivnějšími. Pracovala na tom stovka architektů a umělců včetně známých jmen jako Alessandro Mendini, Anish Kapoor, Gae Aulenti, Michelangelo Pistoletto, Karim Rashid a Sol LeWitt. 


Za nezdařilejší se považuje design stanice Toledo nedaleko proslulé Quartieri Spagnoli. Podle některých anket je dokonce považována za nejkrásnější stanici metra na celém světě (sic!). Přesto mnozí napolitánci doposud vnímají metro jako "dopravu pro turisty" a raději tráví čas v zácpách ve svých autech, o potížích s parkováním nemluvě.







Na Piazza Garibaldi nasedám na Metro Line 1, abych si takovou "uměleckou stanici" prohlédl. A hned vzpomínám na pražské metro, které není esteticky nijak atraktivní, ale má jednoduché, přehledné a pohodlné vstupy a prostorná nástupiště. Italské stanice jsou obvykle jen rozšířené tubusy a cestující musí projít hned několik úrovní (např. na Piazza Garibaldi pět), než se dostane do vlaku. Po příjezdu do stanice Toledo musím ocenit, jak dokázal španělský architekt Oscar Tusquets Blanca využít omezený prostor tubusu. Dlouhé lavice na sezení jsou zapuštěné do zdi, za nimi se ještě našlo místo pro osvětlovací tělesa, která "vyrábějí" příjemné nepřímé světlo.


Z perónu se krátkým eskalátorem nebo schodištěm vstupuje do chodby, která se napojuje na hlavní koridor. Zabarvení stěn se mění ze světle modré na tmavou, zeď mezi eskalátorem a schodištěm se vlní, což cestujícím napovídá, že nejsou jen "pod zemí", ale též "pod vodou". Design stanice odkazuje k nedalekému Neapolskému zálivu, hlavními elementy jsou zde voda a vzduch. Stěny na obou stranách koridoru zdobí obraz vodní hladiny, takže hravější cestující si mohou představovat, jaké by to bylo kráčet po vodě. 

V malé hale před eskalátory přechází mozaika na stěnách od tmavě modré do světlejších odstínů u stropu, což evokuje rozložení světla pod vodní hladinou. Když cestující vzhlédnou vzhůru, a to udělá každý, uvidí průhled až na hypotetickou "vodní hladinu". Architekt Oscar Tusquets Blanca vyřezal do neapolského podzemí třicetiosmimetrový "kráter", jak ho nazývá, který spojuje halu s pěší zónou na povrchu. Modř tohoto světlíku prozařují LED diody a denní světlo pronikající skleněným poklopem, což může evokovat potápěčův pohled přes masu vody k slunci nad hladinou. 

Při jízdě eskalátorem se tomuto světlu přibližujeme, symbolicky se tím osvobozujeme od temnot podzemí, abychom ho nakonec minuli a ztratili - další hezký příběh, který s námi architekt hraje.




















Vodní svět rovněž evokují organické křivky výzdoby na zdech a jednoho sloupu, který celou tuhle modrou nádheru podpírá.

S přibližováním k povrchu se barevnost proměňuje z vodní modré k zemité okrové, s čímž ladí i umělecká výzdoba, zpestřující cestujícím jinak banální a nudnou cestu eskalátorem.

Vedle architekta Blanky se na výzdobě stanice Toledo podílelo několik "mezinárodních" umělců. Určitě nebyli levní, ale drtivou část nákladů u takových projektů stejně představují stavební a technologické investice. Umělecký zásah zvýšil kvalitu veřejného prostoru a udělal z nepohodlného a občas i frustrujícího cestování pod zemí příjemný zážitek. V tomhle případě se každé euro zaplatilo.