KULT: Za uměním na nádraží

Historické hornické město Banská Štiavnica leží v členitém horském terénu sopečného původu. Železniční spojení proto vede komplikovaným terénem, do města se přijíždí dlouhým tunelem. Hned za ním stojí hezké nádraží v industriálním stylu. Je příjemné prosluněné odpoledne a cestující zde zažívají něco na způsob idyly. Na perónu si hrají děti se psem, uvnitř nádražní haly zase pracují výtvarní umělci, všude se line vůně malířských barev místo obvyklého odéru bezdomovců. Mladý pár s děckem v kočárku si prohlíží umělecké publikace a vystavená díla: "Jsme z Žiliny, kde na zastávce Zarečie funguje kulturní centrum, takže nás umění na nádraží vlastně nepřekvapuje". 

Jako mnoho jiných železničních stanic je i ta štiavnická poněkud předimenzovaná a zbytečná. Do města už nepřijíždějí tisíce lidí za prací, protože všechny větší továrny a doly dávno zavřely. Provoz na lokální trati je proto omezený a ztrátový. Nikdo si však nedovolí komunistickou "stavbu mládeže" zavřít, aby za to nenesl politickou odpovědnost. 

    

Velkorysý prostor nádražní haly zaujal výtvarníka Svätopluka Mikytu a uměleckou teoretičku a kurátorku Zuzanu Bodnárovou. Když se tento pár přistěhoval před sedmi léty do nedaleké obce Ilija, vybral si štiavnické nádraží za místo svých uměleckých aktivit. Město jim nabízelo několik objektů přímo v centru, ale nechtěli být závislí na politické reprezentaci, měnící se po každých volbách. Proto si raději pronajali železniční stanici, ležící na periferii Štiavnice. "Má to i další výhody jako třeba větší klid na práci," dodává Zuzana Bodnárová. Předtím žili šest let v Praze, rok v Berlíně, cestovali po uměleckých rezidencích po světě. Únava z velkoměsta a potřeba většího klidu, aby mohli "nerušeně přemýšlet o věcech a pracovat", je přivedla do Banské Štiavnice. Umělecký provoz ve velkých metropolích má podle Svätopluka Mikyty někdy až absurdní rozměry: "Jdete na vernisáž v Berlíně, kde potkáte 400 neznámých lidí, kteří jsou na první pohled umělci. To město je jimi přeplněné."
    

Zuzana Bodnárová a Svätopluk Mikyta  -  teoretička umění, výtvarný umělec, ajzboňáci.

Takovou přesyceností Banská Štiavnica zatím netrpí. V městě s deseti tisíci obyvateli jsou "jen" dvě galerie, jedna státní, druhá soukromá. Banská St a nica Contemporary, jak Bodnárová a Mikyta svůj projekt pojmenovali, nemá prezentování umění jako hlavní program. Funguje jako tvůrčí prostor. Na několikaměsíční umělecké rezidence sem přijíždí každý rok 12 až 14 umělců, na to se nabalují workshopy pro studenty vysokých uměleckých škol a symposia. "Za rok se tu klidně promele i stovka lidí," říká Bodnárová.

 Umělecké nádraží leží na periferii Banské Štiavnice a to samé lze říci o zájmu jeho obyvatel a politické reprezentace o to, co se tam děje. "Neděláme lidové aktivity. Na druhou stranu si myslíme, že současné umění obohacuje kulturní spektrum ve městě a je pro určité lidi a návštěvníky zajímavé," komentuje to Zuzana Bodnárová. A nemá smysl si publikum vychovat, třeba mezi studenty? "Zkoušeli jsme zapojit poslední ročník gymnázia, což je věk, kdy se lidé začínají zajímat o tyto věci a rozumět jim. Jenže ti šikovnější záhy odejdou na vysoké školy a jsou pryč".
    
Bodnárová s Mikytou se nezabývají lokálními uměleckými kutily, jejich ambice míří výš: "Vždy jsme chtěli produkovat věci, které jsou komunikovatelné i za hranicemi Slovenska. To je pro nás velmi důležité." Proto na rezidence přijíždějí umělci z okolních zemí, ti slovenští jsou zase "exportováni" do spřátelených center v Bernu a New Yorku. Sám Mikyta může sloužit za příklad, jak je současný umělecký svět propojený. Čtyři roky studoval na akademii ve Stuttgartu, často v Německu vystavuje, proto má nejblíž k tamní výtvarné scéně. Několik let vyučuje na FAVU v Brně, což ho zase spojuje s českým prostředím. V éře levných letenek, mobilů a internetu může být nakonec jedno, kde člověk zrovna žije a pracuje. "V New Yorku se potkáte s kurátorem a domluvíte výstavu v Praze, tak to dneska funguje."

Zuzana Bodnárova a Svätopluk Mikyta řídí provoz na štiavnickém nádraží sedmým rokem. "Většina lidí si myslí, že jsme tady za symbolické jedno euro, ale tak to není. Státním železnicím platíme nájem okolo 500 eur měsíčně a jako správce nádraží máme různé povinnosti". Činnost financují z grantů a podpory slovenského ministerstva kultury, něco vydělá prodej uměleckých děl a publikací. "Celý projekt stojí a padá na vztahu, který máme mezi sebou."