Photo of the Week:

Berlín, křižovatka u stanice U-Bahnu Eberswalderstr.

KULT: Za uměním na nádraží

Historické hornické město Banská Štiavnica leží v členitém horském terénu sopečného původu. Železniční spojení proto vede komplikovaným terénem, do města se přijíždí dlouhým tunelem. Hned za ním stojí hezké nádraží v industriálním stylu. Je příjemné prosluněné odpoledne a cestující zde zažívají něco na způsob idyly. Na perónu si hrají děti se psem, uvnitř nádražní haly zase pracují výtvarní umělci, všude se line vůně malířských barev místo obvyklého odéru bezdomovců. Mladý pár s děckem v kočárku si prohlíží umělecké publikace a vystavená díla: "Jsme z Žiliny, kde na zastávce Zarečie funguje kulturní centrum, takže nás umění na nádraží vlastně nepřekvapuje". 

Jako mnoho jiných železničních stanic je i ta štiavnická poněkud předimenzovaná a zbytečná. Do města už nepřijíždějí tisíce lidí za prací, protože všechny větší továrny a doly dávno zavřely. Provoz na lokální trati je proto omezený a ztrátový. Nikdo si však nedovolí komunistickou "stavbu mládeže" zavřít, aby za to nenesl politickou odpovědnost. 

    

Velkorysý prostor nádražní haly zaujal výtvarníka Svätopluka Mikytu a uměleckou teoretičku a kurátorku Zuzanu Bodnárovou. Když se tento pár přistěhoval před sedmi léty do nedaleké obce Ilija, vybral si štiavnické nádraží za místo svých uměleckých aktivit. Město jim nabízelo několik objektů přímo v centru, ale nechtěli být závislí na politické reprezentaci, měnící se po každých volbách. Proto si raději pronajali železniční stanici, ležící na periferii Štiavnice. "Má to i další výhody jako třeba větší klid na práci," dodává Zuzana Bodnárová. Předtím žili šest let v Praze, rok v Berlíně, cestovali po uměleckých rezidencích po světě. Únava z velkoměsta a potřeba většího klidu, aby mohli "nerušeně přemýšlet o věcech a pracovat", je přivedla do Banské Štiavnice. Umělecký provoz ve velkých metropolích má podle Svätopluka Mikyty někdy až absurdní rozměry: "Jdete na vernisáž v Berlíně, kde potkáte 400 neznámých lidí, kteří jsou na první pohled umělci. To město je jimi přeplněné."
    

Zuzana Bodnárová a Svätopluk Mikyta  -  teoretička umění, výtvarný umělec, ajzboňáci.

Takovou přesyceností Banská Štiavnica zatím netrpí. V městě s deseti tisíci obyvateli jsou "jen" dvě galerie, jedna státní, druhá soukromá. Banská St a nica Contemporary, jak Bodnárová a Mikyta svůj projekt pojmenovali, nemá prezentování umění jako hlavní program. Funguje jako tvůrčí prostor. Na několikaměsíční umělecké rezidence sem přijíždí každý rok 12 až 14 umělců, na to se nabalují workshopy pro studenty vysokých uměleckých škol a symposia. "Za rok se tu klidně promele i stovka lidí," říká Bodnárová.

 Umělecké nádraží leží na periferii Banské Štiavnice a to samé lze říci o zájmu jeho obyvatel a politické reprezentace o to, co se tam děje. "Neděláme lidové aktivity. Na druhou stranu si myslíme, že současné umění obohacuje kulturní spektrum ve městě a je pro určité lidi a návštěvníky zajímavé," komentuje to Zuzana Bodnárová. A nemá smysl si publikum vychovat, třeba mezi studenty? "Zkoušeli jsme zapojit poslední ročník gymnázia, což je věk, kdy se lidé začínají zajímat o tyto věci a rozumět jim. Jenže ti šikovnější záhy odejdou na vysoké školy a jsou pryč".
    
Bodnárová s Mikytou se nezabývají lokálními uměleckými kutily, jejich ambice míří výš: "Vždy jsme chtěli produkovat věci, které jsou komunikovatelné i za hranicemi Slovenska. To je pro nás velmi důležité." Proto na rezidence přijíždějí umělci z okolních zemí, ti slovenští jsou zase "exportováni" do spřátelených center v Bernu a New Yorku. Sám Mikyta může sloužit za příklad, jak je současný umělecký svět propojený. Čtyři roky studoval na akademii ve Stuttgartu, často v Německu vystavuje, proto má nejblíž k tamní výtvarné scéně. Několik let vyučuje na FAVU v Brně, což ho zase spojuje s českým prostředím. V éře levných letenek, mobilů a internetu může být nakonec jedno, kde člověk zrovna žije a pracuje. "V New Yorku se potkáte s kurátorem a domluvíte výstavu v Praze, tak to dneska funguje."

Zuzana Bodnárova a Svätopluk Mikyta řídí provoz na štiavnickém nádraží sedmým rokem. "Většina lidí si myslí, že jsme tady za symbolické jedno euro, ale tak to není. Státním železnicím platíme nájem okolo 500 eur měsíčně a jako správce nádraží máme různé povinnosti". Činnost financují z grantů a podpory slovenského ministerstva kultury, něco vydělá prodej uměleckých děl a publikací. "Celý projekt stojí a padá na vztahu, který máme mezi sebou."

TRIP: Na skok v Krakowě

Z Prahy do Krakau za 290 Kč. Tuhle nabídku Regiojetu nešlo odmítnout. Jako každá "výhodná nabídka" má samozřejmě háček: zpáteční cesta je již za plnou cenu. Podobnou strategii používají též konkurenční České dráhy. To mě však netrápilo, protože jsem chtěl pár dnů zůstat ve Slezsku.

Jak se dalo předpokládat, byl ranní vlak Regiojetu do Ostravy zcela prázdný, ani marketingové promo zatím nezabralo. Nikdo proti tomu nic nenamítal. Cestování v prázdném, hezky nasvíceném vagonu je ještě příjemnější než obvykle, neboť co si budeme povídat, "peklo jsou ti druzí" (Sartre). Při této příležitosti jsem věnoval tichou vzpomínku zkrachovalé Air Ostrava, se kterou jsem kdysi letěl z Berlínského Tempelhofu (dnes je z letiště uprchlický tábor, jsem již pamětník) do Prahy pouze se dvěma či třemi spolucestujícími. Po příjezdu do Ostravy Svinova se projevil druhý háček výhodné nabídky: i když koleje vedou až do Krakowa, přestupuje se do autobusu. Je to provozně levnější a mohou nabrat cestující na krakovském letišti, což je jedna z příčin existence této linky. 

Svinovské nádraží prošlo celkem zdařilou modernizací, ovšem v Ostravě na mě vždy doléhá určitá existenciální tíseň, i na tomto docela hezkém místě, které se nemohu zbavit. Příjezd autobusu je proto vysvobozením. Jedeme plochým Slezskem ke Katowicím. Industriální charakter krajiny na české i polské straně je stejný, hranice mezi nimi téměř nepostřehnutelná. Před Katowicemi přibývá monstrózní dopravní infrastruktura, postavená za peníze EU. Letmý pohled z oken autobusu ukazuje Katowice jako škaredé, urbanistický až brutální město, které je tím ale zajímavé. 

Krakow, coby historické a kulturní centrum Polska, již evokuje úplně jiné pocity. Historické jádro je pod památkovou ochranou, současný dynamický rozvoj se proto odehrává "za hradbami", a širší centrum města změnil během jednoho desetiletí k nepoznání. Za oběť mu padlo staré nádraží. Hned v jeho sousedství vybudovali nové, skryté pod zemí, s obrovským nákupním centrem nad ním. 

Krakow proběhnu po obvyklé turistické trase Rynek Glowny - Wawel - Kazimierz a registruji násobně větší turistický provoz od poslední návštěvy. Nakonec jsem vždy zvědavý hlavně na židovský Kazimierz, který jsem poprvé navštívil před dvaceti léty. Historicky cenné místo bylo zapsáno na seznam UNESCO již v roce 1978, ale teprve celosvětový ohlas Schindlerova seznamu objevil jeho krásu a skrytý potenciál pro širší veřejnost. Ospalá a zanedbaná čtvrť začala být v módě jako nekonformní kulturní alternativa k centru Krakova a později jako místo, kde lze vydělat na turistech. Proto mohu už jen vzpomínat na prázdné šedivé ulice se zanedbanými bloky domů, mezi nimiž proluky, vyrubané nesmiřitelně kráčejícími dějinami. Teď jsou všude kavárny, hospody a fastfoody se zapiekankou.

"Šest set let existoval židovský Krakov. Po dnešním večeru těch šest set let bude jen pověst," pateticky ohlašuje likvidaci ghetta esesák Amon Goeth v Schindlerově seznamu. Jaká je současná identita Kazimierze? Trochu polská, trochu židovská, ze všeho nejvíc asi turistická... 

Na Krakow padá soumrak. Za šera ztrácí přítomnost jasné kontury, stíny minulosti ožívají. Digitální hodiny na portálu kostela precizně odpočítávají náš vyměřený čas. Budu si muset pospíšit, abych se před Soudným dnem stihl vrátit domů...