Božena Němcová 200

U příležitosti výročí narození nejvýznamější české spisovately vytahuji z archivu starý text o Starém bělidle:

Rozkošné to údolíčko
Božena Němcová umístila román Babička do „rozkošného údolíčka“ svého dětství. Literární obraz Ratibořic byl natolik působivý, že překryl a posléze i vymazal samotnou realitu.

V zimě, v létě, Ratibořické údolí člověka vždy potěší. Řeka Úpa se malebně proplétá úzkými údolinami, kde se střídají louky a stráně, porostlé rozličnými stromy a keři. Tady „každá hájina, každý chlumek poezií dýše“. Kultivovaný, parkový charakter krajiny podtrhují citlivě zasazené stavby. Od zámku Ratibořice, který stojí na vyvýšenině nad údolím, směřuje návštěvník starou alejí k baroknímu mlýnu se sochou Panny Marie před vraty. O kus dál, cestou podél mlýnského náhonu, dojde ke „stavení nevelkému, ale hezoučkému“, které zná každý Čech. Božena Němcová ho nazvala Starým bělidlem a stalo se středobodem jejího vyprávění v Babičce, byť čtenáře v knize vodí i po jeho nejbližším okolí, „od myslivny ke mlýnu a zase zpět malým údolíčkem“, jak sama píše v závěru románu. Své dílo označila za „prostinké dítko své fantazie.“

Fantazijní literární obrazy z Babičky se ale ukázaly natolik silné, že se jim začala přizpůsobovat postupem času i samotná realita. Už v roce 1878 nazval lékař a spisovatel Otakar Jedlička Ratibořické údolí Babiččiným a toto označení se rychle vžilo. Kašparovy klasické ilustrace a několikeré filmové adaptace zase ustanovily, jak má údolíčko jednou provždy vypadat.
Podle literárního kritika Vladimíra Macury byla v knize potlačena původní úloha zámku jako přirozeného centra kraje, Němcová přesunula těžiště jeho významu jinam, na malý „bezvýznamný“ domek stojící opodál. Jak Macura píše, „kniha Boženy Němcové je jednoznačně stavebním řádem toho podivného parku. To ona se stala pro tuto část krajiny mírou všech věcí, kodifikací vzhledu přírody i staveb.“
Ratibořické údolí se tak vlastně transformovalo na „živou“ ilustraci Babičky, historický obraz krajiny a společnosti z poloviny 19. století. Macura ho nazývá „snem o ideálním češství“.

Luzné obrazy z mládí
Samotná Babička je především snem Boženy Němcové o lepším životě. Román psala v období po smrti svého syna Hynka, kdy na ni těžce doléhaly zármutek a bída. Jako fata morgána před ní začal vystupovat „luzný obraz malého údolíčka, do nejmenších podrobností, a v něm tichá domácnost Proškovic rodiny, v níž babička hlavní osobou... Nemohu ani povědít, jak mě tenkrát vzpomínka ta, unášejíc mě z trudu života do utěšených dob mládí, umírnila, potěšila. S chutí pustila jsem se do práce...“ Umělcům se někdy stává, že návrat do krajiny dětství spustí obrat v jejich tvorbě, vzpomeňme na Janáčka a Hukvaldy, nebo poslouží alespoň jako významná inspirace. Němcová se do Ratibořic vrátila v létě 1844, kdy v chaloupce u splavu, kterou v textu proměnila v Staré bělidlo, strávila s dětmi šťastných sedm týdnů. Babičku však začala psát až na konci roku 1853, i když její plán měla rozmyšlený dříve. Poprvé kniha vyšla v roce 1855.
Božena Němcová v Babičce vzpomíná a sní zároveň. Slovy F. X. Šaldy „přezírá skutečný život, přenáší se přes něj, popírá a nahrazuje jej čímsi, co jest sice stvořeno z jeho látky, z jeho prvků a živlů, ale ne k jeho podobenství.“ Babiččino údolí dnes paradoxně nemůžeme vidět jinak než přes filtr toho snění i vzpomínání zároveň. Každá věc, každé stavení tu jaksi samovolně spouští asociace na Babičku. Vyfabulovaný svět překryl skutečnost, románové postavy se symbolicky zmocnily celého okolí, což kodifikují i nynější oficiální názvy jako Viktorčin splav nebo Barunčina škola. Původní Staré bělidlo stávalo pod zámeckým skleníkem, kolem roku 1830 bylo strženo, na což si už sotva kdo vzpomene...
Za literárními postavami z Babičky se ovšem skrývají skuteční lidé, včetně autorky, takže v imaginárnímu údolíčku přece jen zůstaly stopy reálna. Ale Barunka tu nevyrůstala v idylické chaloupce, ale ve vlhkém bytě pod zámeckou ratejnou. Bláznivá Viktorka přežila o šest let autorku, která ji v románu zahubila úderem blesku. A „šťastná to žena“ babička? Kvůli rodinným neshodám se odstěhovala do Vídně, kde také umřela.

Český model
Filozof Václav Bělohradský je v eseji Tvůrčí čtení k útěšné idyličnosti Babičky nesmlouvavě kritický. Považuje ho za prvotní model českého „života ve lži“, prorakouský katolický kýč. Kněžna Zaháňská vládnoucí z ratibořického zámku byla ve skutečnosti chladná diplomatka von Sagan, milenka Metternichova, v jejím sídle se odehrávala důležitá jednání. „Česká spisovatelka to ale nevidí, její pohled je soustředěn na vztah zámku a podzámčí, na boj o uznání životní moudrosti lidu vrchností, na útěšlivou pohádku o dětství. Tento antipolitický pohled na svět rabů snících o dobrých pánech se stal archetypem českého života ve lži, hlavním důvodem politických neúspěchů českého národa. Důsledkem těchto neúspěchů pak byly různé protektoráty a normalizace, které bylo třeba přežívat pomocí pohádek o pyšných princeznách a spravedlivých králích Miroslavech či o vesničkách našich střediskových.“

Koho by napadlo, že „prostinké dílo fantazie“ může mít takové důsledky. Babička jako archetyp života ve lži. Můžeme však Němcové dávat tak lehce za vinu, že její ratibořický sen začne snít celý národ? V onom snu vytěsnila z rozkošného údolíčka všechno znepokojivé a zlé, až na tragický příběh Viktorky. Žijí tu jen milí a v jádru hodní lidé. Dokonce i veverky, jídlo chudých, chutnají v Ratibořicích výborně. Pokud se objeví problém, nejčastěji reprezentovaný nucením k sňatku, moudrá babička ho vyřeší. Vždyť jí naslouchají pantáta ze mlejna i kněžna.
Pod idylickým povrchem se však skrývají ještě další vrstvy. Babičku lze číst ještě jako výchovný román, který staví kladný vzor. To tvrdí Jan Hron v textu Mé čtení Boženy Němcové: „Její dílo je životné především díky tomu, že skvěle zpřítomňuje základní mravní otázky. Literární svět Němcové je přehledný, ale ne schematický, je stále jasné, na čí straně je dobro a na čí zlo, ale ne nějak vykonstruovaně či abstraktně, ale skrze příběhy, jednání a prožitky postav.“

Šťastné to údolí
Božena Němcová nepíše o světě jaký je, ale jaký by měl být. A v Babiččině údolí se její ideální svět zhmotnil. Stalo se literárním skanzenem, „šťastným to údolím“, jak ho příznačně nazval Vladimír Macura. Už musí navždy vypadat jako v románu. „Proměna mlýna v přádelnu, jeho přestavby i přístavby, vztyčený plechový komín, úpravy splavu, nahrazení dřevěné hospody kamennou v polovině minulého století – to vše bylo náhle pociťováno jako ‚znešvaření’ idylického předobrazu předepsaného Babičkou.“ Po roce 1945, kdy rabové vyhráli nad pány a ratibořický areál znárodili, se tedy všechny stavby vrátily do „původního stavu“ a byly dovybaveny zařízením z muzea Boženy Němcové v České Skalici. Jediným rušivým prvkem v perfektním údolíčku je dnes zabetonovaný Viktorčin splav. S ním si neporadili ani filmaři, když tu točili adaptaci románu.
V. V. Štech o sugestivní atmosféře údolí napsal: „Chtěj nebo nechtěj, v tomto tichém, zeleném údolí Úpy nedovedeš být pouhým turistou; v jeho pomalých stráních, v sladké pohodě luk a mírném rytmu řeky skryt je duch, jemuž podlehneš.“ Je to duch přirozeného, předindustriálního světa, který už dávno zmizel. V zmrtvělých kulisách Babiččina údolí můžeme na tento „ztracený ráj“ příjemně zavzpomínat, nebo spolu s Boženou Němcovou o něm dokonce i snít.