Faraonská pocta Štefánikovi

Na karpatském vrchu Bradlo se zhmotnil logos

Bílý masív prozařuje okolní hory. Čtyři obelisky míří jako bílé hroty, jako obětiny, přímo do nebe. Tumba, symetricky umístěna ve středu mezi nimi, zvýrazňuje centrální kompozici a významově přetváří stavbu ve velkou mandalu. Na karpatském vrchu Bradlo se zhmotnil logos. Mohutná mohyla Milana Rastislava Štefánika vzbuzuje respekt. Stejně jako člověk, který je v ní pohřben.

Štefánik, jeden ze svaté trojice zakladatelů československého státu, zahynul při leteckém neštěstí 4. května 1919 u Bratislavy. Slovenský národ přišel o svého nejvýznamějšího politika a diplomata, Masaryk s Benešem o loajálního spolupracovníka. Kosmopolitní Štefánik byl vlastenec, nikoliv nacionalista. Uvědomoval si, že spojení Čechů a Slováků je otázkou přežití. "Som Slovák telom i dušou - neznám lásky polovičatej," charakterizoval sám sebe. A polovičatost neznal ani v jiných věcech. Z bezvýznamného prostředí kopaničářské obce Košariská se vypracoval do nejvyšších pater evropské společnosti. Jen ta kariéra v armádě - za tři roky se stal z desátníka brigádním generálem francouzské armády.

Byl vědcem, cestovatelem, vojákem, diplomatem, politikem. Po své smrti se stal legendou. Každý režim potřebuje idoly a mladá republika na Štefánikovi nešetřila. Když poklepávali základní kámen mohyly u příležitosti 5. výročí Štefánikovy smrti v roce 1924, přijelo sedm zvláštních vlaků s hosty a Edvard Beneš řečnil před dvaceti tisíci lidmi. O čtyři roky později, 23. září 1928, byla impozantní stavba z bílého travertinu slavnostně odhalená.

Iniciátorem a strůjcem díla byl architekt Dušan Jurkovič. Proti všem zvyklostem prosadil hned po Štefánikově smrti jeho pohřbení na Bradle u Košarísk, kde jako kluk pásaval kozy a pamatoval si nádherný výhled do kraje. Během dalších deseti let naplnil svoji vizi a nad hrobem Štefánika a jeho tří italských spoluletců vztyčil mohylu. Dnes víme, že Jurkovič je nejlepším slovenským architektem první poloviny dvacátého století a památník na Bradle ukazuje proč. Neuvěřitelně citlivě zasadil "do hory" obrovskou masu kamene o velikosti menšího fotbalového hřiště, jakoby z ní vyrůstala a odedávna byla její součástí. Jurkovič dotvořil přírodu.

"Ja s udivením norím sa do vesmíru a snažím sa určiť v ňom súradnice mojej duše," medituje Štefánik. Jako letec a astronom se dotýkal nebe a hvěz a zdá se, že i z hrobu má k nebi blízko. "Důstojná a monumentální stavba, z které přitom vyzařuje klid. To snad musí oslovit každého," shrnuje její kvality architekt Ivan Jamnický. Přišel s Jurkovičovými vnučkami a desítkami lidí oslavit osmdesáté výročí vzniku mohyly. "Ve světě je jen pár podobných monumentů. Školní děti si občas myslí, že to stavěli pro nějakého faraóna," dodává se smíchem Peter Uhrík, bývalý předseda společnosti M.R.Štefánika. 

Mýtický hrdina je na Slovensku akceptovaný bez výhrad a k jeho hrobu přicházejí politici napříč celým spektrem - demokraté křesťanští i liberální, národovci i neonacisté. Heroizace Štefánika, ke které přispěla i Jurkovičova stavba, má podle historika Dušana Kováče své negativní důsledky. Štefánik jako modla a socha překrývá skutečného človeka a jeho odkaz.

Je po šesté večer, poslední paprsky slunce modelují mohylu na pozadí dešťových mraků. V šeru dole pod kopcem leží Brezová pod Bradlom a na jejím hřbitově Dušan Jurkovič. Na dohled od svého monumentálního díla, kterým vytvořil pomník nejen Štefánikovi, ale i sobě.