ARCHIVE: 100 let Bauhausu

Ideje německého Bauhausu, nejvýznamnější meziválečné umělecké školy, se ukazují být i po sto letech stále živé. 

Na satelitních fotografiích připomíná komplex budov proslulého uměleckého učiliště Bauhaus leteckou vrtuli. V Desavě, průmyslovém městě na půl cesty mezi Lipskem a Berlínem, jej postavil v letech 1925–1926 architekt Walter Gropius. Již před první světovou válkou snili italští futuristé o domu „z betonu, oceli a skla, bez plastických a malovaných ornamentů, který je bohatý pouze vnitřní krásou svých linií a modelace, výjimečně brutální ve své mechanické prostotě...“ V Desavě se jejich sen stal skutečností. Hlavní budovu s předsunutou skleněnou fasádou s průsvitnými rohy a odhalenými konstrukčními prvky můžeme s arabskou nadsázkou považovat za matku všech funkcionalistických staveb, byť princip otevřené architektonické estetiky uplatnil už evropský „skleněný“ expresionismus (1910–1925). 

Změna architektonického paradigmatu, kdy nosné cihlové zdi nahrazuje odlehčená, transparentní a prostorově úspornější ocelová nebo železobetonová konstrukce s plochou střechou, byla vedle demonstrace tehdy nových progresivních technologií též odrazem společenské změny – vzniku moderní společnosti. Novorenesanční radnice v Desavě z roku 1901 ukazuje, o jak radikální změnu šlo. Ač ji postavili jen 25 let před Bauhausem, byl její historizující styl masivních zdí, arkýřů a obloukových oken už v době svého vzniku mentálně zastaralý, možná o několik století.

Nová utopie. „Vytvořme nový cech řemeslníků bez třídních rozdílů, kteří odstraní arogantní bariéru mezi řemeslníkem a umělcem. Společně navrhněme a vybudujme novou stavbu budoucnosti, která obsáhne architekturu, skulpturu i malířství v jediném celku a která se jednoho bude tyčit k nebesům jako křišťálový palác, dílo milionů rukou dělníků.“ Provolání Bauhausu z roku 1919 v době jeho vzniku ve Výmaru ukazuje, jak škola zamýšlela reformovat výuku užitého umění a jak politicky reagovala na válečný rozvrat. V baště německého nacionalismu takové levicové postoje neakceptovali, proto se Bauhaus po pár letech stěhoval do liberálnější Desavy. Na křišťálové paláce nedošlo, ještě za předválečné krize odpískali pseudonáboženskou vizi Bauhausu jako vztyčené katedrály socialismu. Ani se nenaplnilo „anarchistické přetvoření ideálu Gesamtkunstwerku“ (K. Frampton), kdy všechna řemesla, sochařství a malířství budou jedním – architekturou. Ale jinak byl vliv Bauhausu v předválečné Evropě neuvěřitelně silný a jeho ideje přetrvávají i téměř sto let od založení. Samotná instituce přitom existovala pouhých čtrnáct let, než ji nacisté v roce 1933 zrušili.

Na Bauhausu postupně vykrystalizoval krajně věcný styl elementaristické estetiky, kdy forma následuje funkci. Umění a technika se zde staly jedním, moderní éra našla svůj výraz. „Tváří v tvář hospodářské krizi je naším úkolem stát se pionýry jednoduchosti, to znamená najít prosté formy pro všechny potřeby života, zároveň seriózní a originální,“ napsal Oskar Schlemmer, jeden z mistrů Bauhausu. Z dílen učiliště vzešel například jednoduchý nábytek z ohýbaných trubek, světelná tělesa z lisovaného kovu nebo nápojové servisy či textilie. Mnohé produkty ve stylu Bauhaus se stále vyrábějí a prodávají za nelevicově velké peníze. Staly se vlastně ikonami. Estetika avantgardního učiliště dodnes žije i v současném designu, mimo jiné v nábytku z Ikea a v počítačích a telefonech od Apple. Jeho šéf Steve Jobs je účelnou jednoduchostí posedlý. „Jakýsi ultrabauhaus“ – tak zase označil designer Josef Tuček v rozhovoru pro Hospodářské noviny nový tvarový styl automobilky Škoda.

Učitelé Bauhausu se rekrutovali z nejvýznamnějších umělců tehdejší doby (Kandinskij, Klee, Feininger, Mondrian, Moholy-Nagy a mnozí další). Personálně nabité prostředí bylo zákonitě plodným pařeništěm myšlenek. Řediteli školy byli během jeho krátké existence vždy významní architekti (Walter Gropius, Hannes Mayer a Ludwig Mies van der Rohe), její vliv na meziválečnou evropskou architekturu byl zásadní. Po nástupu nacistů a následné emigraci učitelů a žáků emigrovaly do světa i ideje Bauhausu, hlavně do USA, kde se usadili Gropius a Mies van der Rohe. Na seznamu kulturního dědictví UNESCO najdeme vedle samotného areálu Bauhausu v Desavě též stavby a celky, které na jeho odkaz přímo navazují – třeba vilu Tugendhat v Brně a Bílé město v Tel Avivu.

V předválečném Československu byl funkcionalismus téměř oficiálním stylem nového státu, máme to v genech, už jen přes ty všudepřítomné obchodní domy Baťa. Proto se před fasádou se slavným logem nemohu ubránit určitému estetickému vytržení, které ještě posílí návštěva školní kantýny v suterénu, kde mají dnes už klasické trubkové židle. Bauhaus je již historickým fenoménem s vlastní budovou coby památníkem. Přesto zůstal jeho styl platný a pro současného člověka stále adekvátní, na rozdíl třeba od gotické katedrály nebo barokního kostela. Moderní éra, jejíž výraz Bauhaus spoluvytvářel, v zásadě pořád trvá. Němečtí nacisté, regresivně se obracející zpět k starogermánské mytologii, chtěli osadit budovu „německou“ sedlovou střechou. Dochovala se fotografie Bauhausu s říšskou orlicí na fasádě, což je docela perverzní spojení.

Co zbylo z Bauhausu v samotné Desavě? Ve vzorně opraveném komplexu sídlí Stiftung Bauhaus Dessau, jež se stará o odkaz avantgardního učiliště. Starou heroickou minulost však nelze oživit, ostatně doba i okolní prostředí se změnilo. Před válkou byla Desava významným průmyslovým centrem chemického a leteckého průmyslu se silným inovátorským duchem. Ředitel Nadace Bauhaus Philipp Oswalt v rozhovoru pro časopis Spiegel popisuje město jako rané Silicon Valley. Průmysl je pryč, také velké utopie se poněkud přežily. Proto Oswalt vidí budoucnost Bauhausu jako školicího zařízení, které se bude hlavně zabývat specifickou formou designu – urbanismem. Budou analyzovat a reflektovat současné problémy městského plánování: „To může být přínos současného Bauhausu. Říkám tomu reflexivní modernismus.“ 

[psáno pro magazín Sanquis 2011]