Věčný poutník
Po červené značce se jde z Jičína nádhernou Valdštejnskou alejí do Valdic a pak po asfaltce do sympatického městečka Železnice. Slabých osm kilometrů. Na barokní faře tu bydlí asketický muž, který je zvyklý překonávat mnohem větší vzdálenosti. Farář Josef Kordík došel až do Santiaga de Compostela. |
| Farář Kordík - z Čech až na konec světa |
Zdolal 3000 kilometrů do tradičního poutního místa Santiago de Compostela na západě Španělska a hodně přes tisíc kilometrů z česko-rakouské hranice do Říma. Sám, v zednických botách, průměrně padesát kilometrů za den. Pohyb ve volné krajině považuje za povznášející, uklidňující a léčivý: „Máme to v genech.“
Chodíval už zamlada, když otec brával rodinu na pěší výlety. Potom se věnoval turistice v Sokolu a s partou „mládeže u kostela“ v Liberci, kde studoval na textilní fakultě. I během vojenské služby v šedesátých letech, na kterou vzpomíná jako na „tvrdý fyzický záhul“, se občas podařilo vyrazit na pochod mimo kasárna.
O lidském životě se někdy symbolicky říká, že je cestou, člověk na ní poutníkem. Má svůj začátek a konec, radostné či obtížné úseky, vrcholy i pády. Prvních čtyřicet let životní cesty Josefa Kordíka můžeme přirovnat pochodu nepřátelským územím. Jako dítě z věřící rodiny zažíval v stalinistických padesátých letech posměšky a ústrky, jako kněz byl za normalizace šikanován komunistickým režimem.
Duchovní pustinou reálného socialismu ale prošel stejně rázně a neochvějně, jako teď překonává Alpy a Pyreneje na pouti do Španěl. Odmítl vstoupit do kolaborantské církevní organizace Pacem in Terris, podepsal po dlouhém rozvažování Chartu 77 a o příčinách společenské devastace, kterou na zapadlé faře v Libčevsi u Mostu všude kolem sebe viděl, otevřeně promluvil. Kromě odebrání státního souhlasu k výkonu povolání byl obviněn z porušování zákona o dozoru nad církvemi, za což mu hrozilo vězení. Hájil se u soudu sám, po odvolacím řízení mu trest snížili na podmínku. Do pádu komunistického režimu pracoval ve fabrice.
Po listopadu 1989 začal Josef Kordík působit na faře v Libčevsi. Požádal o umístění na venkovské faře blízko nemocných rodičů, protože byl „deset let mimo a ztratil profesionalitu“. Na městského kazatele se necítil. Prvních pět let paradoxně hlavně opravoval zanedbané kostely ve své farnosti, ačkoli společnost volala po tom, aby se faráři konečně zase věnovali lidem. „Hned po převratu jsem v Lidové demokracii četl: Sundáme faráře z lešení. Pořád jsem čekal, ale nikdo nepřicházel, aby mě sundal.“
Od prosince 1989 žije na barokní faře v poněkud ospalé Železnici ve východních Čechách. Hezký, původně románský kostel sv. Jiljí se starobylým hřbitovem má přes ulici. Zkušenost z cely předběžného zadržení, kam ho komunistická bezpečnost zavřela, se mu dnes hodí. Pracuje též jako vězeňský kaplan ve valdickém kriminálu pro těžké zločince: „Moje taktika je strašně jednoduchá: ti lidé musejí především o pomoc stát. Nevnucuji se jim, to je kontraproduktivní.“
Aby se farář Kordík na „klienty se značnou zátěží“ připravil, studoval několik let psychologickou literaturu. Ale ležení v knížkách mělo špatný vliv na jeho fyzickou kondici. „Najednou jsem vážil sto jedna kilo, natékaly mi nohy, trápilo mě astma a připadal jsem si celý rosolovitý. Opravené kostely sice žádného věřícího neporodily, alespoň jsem se ale na lešení hýbal.“
O jedněch Vánocích se rozhodl, že to změní. Vyrazil pěšky podél řeky Cidliny do Jičína. Osm kilometrů. Podruhé to bylo kilometrů osmnáct, pak třicet. S chozením už nepřestal. Po třech letech došel až na západní výspu Evropy do Santiaga de Compostela. Protože nemohl opustit farnost na delší dobu, prošel 3000 kilometrů dlouhou trasu postupně během svých dovolených. „Den co den tak 50 kilometrů, jako mašina. Za 21 dní jsem ušel 1050 kilometrů, a to mě ještě předbíhali kvalitnější borci.“
S šesti křížky na krku to je obdivuhodný výkon, vypovídající o nezdolnosti faráře Kordíka, na niž už ostatně narazil totalitní režim. Cestuje nalehko, s minimální výbavou – dvě kvalitní savá trika, flanelová košile, svetr, nepromokavá bunda, pláštěnka. A dobře prošlápnuté kožené pracovní boty, jaké nosí zedníci. „Puchýře se mi už ani nedělají. Všechny nehty slezly a vyrostly znova. Některé i třikrát. Když jsem třeba spálený od slunce a moc to bolí, tak si vezmu ibalgin.“ Chodí v jednom zápřahu, až deset hodin, s minimálními zastávkami. Protože když si člověk sedne, už se potom těžko rozhýbává. Také strava je docela asketická. „Ráno jdu na kafe, odpoledne na malé pivo. Večer si dám pár deci vína. K jídlu stačí bageta a sýr.“ Minerály doplňuje pomocí koncentrátů v prášku.
Chůze je lékaři považována za vůbec nejzdravější pohyb, nezbytný pro dobré fungování organismu. „Dýchání, tep srdce, rytmus kroků – všechny tyhle věci se po určité době hezky sladí,“ potvrzuje Josef Kordík. Oproti běžné turistice má pouť hlubší symbolický a duchovní význam. Člověk je vytržen ze své běžné existence a starostí, zažívá svět a sebe jinak, hlouběji. Snadněji obnoví nebo naváže kontakt se svým bytostným Já, i tím, co ho přesahuje, transcendentnem. „Cítím intenzivní spojení s božím světem. Ačkoli je člověk na pouti sám, není nikdy opuštěný,“ dodává Kordík.
Obvykle putuje bez velkých příprav, bez podrobných map. „Napálím to, jak se mi to líbí.“ Nikdy neví, jestli bude mít večer kde spát, jestli cestou nepotká bouřku, jestli bude terén v horách schůdný. „Občas mám z toho mrazení.“ Svatý Jakub, patron všech poutníků, nenechal nikdy Josefa Kordíka na holičkách. V jihovýchodní Francii sice párkrát slyšel, že je hotel obsazený, další byl až 30 kilometrů daleko, takže spal „pod širákem“ na hřbitově či za autobusovou zastávkou, aby ho nikdo neviděl. Také tu častěji než jinde narazil na bezohledné a sobecké lidi. „Víte, pitomci jsou všude...“
Takové obtíže ale k putování patří. Nejrizikovějším momentem dlouhé cesty byla velká bouřka, která ho zastihla v španělské pustině. Musel zalehnout do příkopu. „Krutě zblouděnej“ byl na úplně poslední etapě do Santiaga de Compostela, kam dorazil jen pár minut před zavřením katedrály, když si ještě předtím stihl vyčistit zaneřáděné boty. V takovém kvaltu neměl ani čas na nějaké velké pocity.
